O skotských Munros s Pavlem Hubáčkem
Pavel Hubáček žije v Glasgow a o své lásce ke skotským Munros si povídal s honorární konzulkou Veronikou Macleod.
VM: Kde se vzala tvá láska k horám? — Jaké bylo úplně první Munro, na které jsi kdy vylezl, a co tě tehdy přimělo začít s tímhle šíleným projektem?
PH: Před mnoha lety jsem se v nějakém článku dočetl, že Skotsko je rájem pěších turistů. Když jsem pak potkal člověka, který ve Skotsku žil, a naskytla se možnost se tam přestěhovat, bylo rozhodnuto. Věřím, že každý člověk by měl mít v životě nějakou misi či poslání, kterému se může naplno věnovat a které mu dává smysl.
Mým prvním Munrem (vrchol vyšší než 915 metrů) byl Ben Lomond, který jsem zdolal v roce 2007. Když jsem následně na stránkách Scottish Mountaineering Clubu zjistil, že na seznamu Munro compleatistů, kteří zdolali všechny Munros, není nikdo narozený v Československu, dostal jsem další silnou motivaci dokončit je všechny a objevit tak svou životní misi.
VM: Nejtěžší výstup — které z Munros pro tebe byl fyzicky nebo psychicky nejnáročnější a proč?
PH: Když jsem se zdoláváním skotských tisícovek začínal a neměl auto, bylo často fyzicky i časově náročné stihnout autobus nebo vlak zpět do Glasgow. S využitím veřejné dopravy jsem takto zvládl 197 Munro kopců a asi dalších deset bych ještě mohl zdolat, ale nakonec jsem si pořídil auto, abych si to usnadnil a mohl efektivněji dokončit zbytek.
Řada kopců vzdálených od zastávek veřejné dopravy byla kvůli extra kilometrům mimořádně náročná. Asi nejtěžší pro mě byly vrcholy na ostrově Skye, když jsem byl v Cuillins poprvé, protože tehdy jsem neměl žádné zkušenosti s lezením po skalách.
VM: Třikrát dokola — Co tě motivovalo dokončit celý okruh hned třikrát, když většina lidí je ráda za jeden
PH: První Munro série mě opravdu bavila, ale trvala poměrně dlouho, zhruba šest let. Po dokončení všech 282 Munro kopců jsem automaticky přešel k nižší kategorii kopců: Corbettům (762–914 m), kterých je 222 kusů. Ty jsem navíc zdolával souběžně s druhou sérií Munros.
Třetí sérii jsem se snažil pojmout jinak – více přes alternativní výstupy na vrcholy a s větším důrazem na lezení po skalách. Čtvrtou sérii zřejmě dokončím až společně s dcerou, které jsou nyní dva roky.
VM: Nejhezčí moment — Máš nějaký okamžik, který si dodnes pamatuješ jako nejkrásnější nebo nejdojemnější?
PH: Nejkrásnější momenty pro mě byly ty, kdy vyšlo počasí a já se ocitl na správném místě ve správný čas. Právě tehdy si člověk naplno uvědomí přítomný okamžik, přestane řešit běžné starosti a soustředí se jen na to, co je kolem něj. Nakonec je pro mě ale stejně nejdůležitější vrátit se v pořádku domů, navíc s pocitem, že jsem si odnesl nejen zážitky, ale i vnitřní klid, a zároveň si mohl odškrtnout další kopce ze seznamu.
VM: Špatné počasí — Jaký byl tvůj nejhorší zážitek s počasím ve Skotsku během výstupů
PH: Na výlety se snažím jezdit hlavně o víkendech, kdy předpověď slibuje dobré počasí. Ve Skotsku se však podmínky mohou změnit velmi rychle. Vybavuji si například jeden okruh kolem Loch Mullardoch, kdy jsem druhý den na hřebeni bojoval s velmi silným nárazovým větrem a vytrvalým deštěm. Navzdory goretexovému vybavení jsem promokl skrz naskrz a po návratu jsem musel sušit dokonce i bankovky v peněžence. Krušných situací, které jsem za ty roky zažil a někdy doslova přežil, bylo víc.
VM: Oblíbené Munro — Který vrchol je tvůj osobní favorit a čím si tě získal?
PH: Oblíbených Munro kopců mám několik a většina z nich leží v oblastech Glencoe, Knoydart, Torridon a na ostrově Skye. Ve Skotsku je navíc spousta kopců, které sice nejsou Munra, ale zážitkem i charakterem leckteré Munro snadno předčí. Krásné výhledy na hory, moře nebo jezera a k tomu možnost podpořit lokální ekonomiku návštěvou solidních hospod v okolí s nabídkou real ales – to je kombinace, která mě dříve hodně bavila.
VM: Setkání na cestách — Potkal jsi během výstupů někoho zajímavého?
PH: Za těch dvacet let ve Skotsku jsem na kopcích potkal spoustu lidí a zažil ledacos. Asi nejzajímavější bylo setkání s Honzou (Whisky and the Wild) v Glencoe. V roce 2019 jsme lezli na Buachaille Etive Mor cestu North Buttress - West Route a z dálky si všimli, že na Curved Ridge leze nějaký šílenec, který má za sebou na laně dvě malé děti. Tehdy bylo malému Jonášovi pouhé čtyři roky. Potěšilo mě, že jsem narazil na krajana s podobně extrémním nastavením, a zároveň jsem zjistil, že mám ještě rezervy a co dohánět.
VM: Další výzva — Máš po třech kolech Munros ještě nějakou další horalskou výzvu, která tě láká?
PH: V současné době se převážně věnuji lezení, které je pro mě přirozeným pokračováním mé Munro-mise a zároveň představuje další úroveň outdoorových výzev. Díky změnám v osobním životě a také tomu, že ne vždy mám s kým lézt, jsem se naučil lézt venku sólo s lanem. Pokud mi zdraví a štěstí vydrží, mám ve Skotsku i jinde ve světě stále dost plánů. K uskutečnění těch ambicióznějších by se mi však hodil alespoň jeden zkušený horolezec. Každopádně plánů mám spoustu, ale raději je uskutečňuji, než o nich mluvím.
VM: Děkuji za tvůj čas a zajímavé vyprávění.
PH: Není zač.
Fotografie k článku poskytl Pavel Hubáček, zveřejněno s jeho svolením.
Komentáře