top of page

„Člověk prostě věděl, že je konec": Allan Little o svém zpravodajství ze sametové revoluce

před 12 hodinami
Minut čtení: 6

K výročí 17. listopadu 1989 vzpomíná zahraniční zpravodaj BBC na půlnoční dechovku, zvonění klíčů na Václavském náměstí a týden, kdy se Československo přestalo bát.

Letos na podzim uplynulo 90 let od narození Václava Havla, který se narodil 5. října 1936. U příležitosti tohoto výročí jsem se setkala s Allanem Littlem, zahraničním zpravodajem BBC, který v listopadu 1989 informoval z Prahy. Little nastoupil do BBC v roce 1983 a o několik let později se stal reportérem. Sametová revoluce byla podle jeho slov jeho prvním opravdu velkým zahraničním výjezdem.

K dalšímu výročí 17. listopadu přinášíme jeho vzpomínky na tehdejší týdny.

(Rozhovor vedla Veronika Macleod)


Kdy jste poprvé slyšel o Československu?

U nás ve vesnici ve Skotsku jsem znal jednoho muže, který měl za ženu Skotku. Byli starší než moji rodiče. Myslím, že za druhé světové války byl v RAF, a když válka skončila, nebo spíš po roce 1948, se nemohl vrátit domů, právě z tohoto důvodu. Ve vesnici jsme měli malý ochotnický divadelní soubor a on k nám chodil malovat kulisy. Byl velmi nadaný. (Allan mluvil o Jaroslavu Andráškovi, leteckém mechanikovi v 311. československé peruti RAF) Už jako teenagera mě hluboce zasáhlo, že se ten muž nemůže vrátit domů. Říkal jsem si: co se tam proboha děje, když se nemůže vrátit domů? Začala mě fascinovat představa, že Evropa je rozdělená, že existuje celá jedna část Evropy, kam se nedostaneme. Strašně moc jsem se toužil dostat na druhou stranu železné opony. Hlavně do Československa, protože mi připadalo jako nejzápadnější ze všech národů, které za ní uvízly.


Jak jste se tam poprvé dostal?

Díky fotbalu. Edinburský klub Heart of Midlothian dostal v Poháru UEFA za soupeře Duklu Praha, armádní tým, a díky tomu jsme mohli dostat víza. Získat turistické vízum do Československa bylo opravdu těžké. Jel jsem se dvěma kamarády. Z Londýna jsme jeli malým autem Mini přes celou Francii a Německo, přes Plzeň až do Prahy.

Na budoucí rok se chystala návštěva Gorbačova a jeho portrét visel ve všech výlohách. Seznámili jsme se s mladou ženou jménem Martina, která dělala servírku v restauraci v Obecním domě. Všechno bylo ošuntělé a zchátralé. Bylo vidět, že město bývalo kdysi úžasně velkolepé, ale čtyřicet let komunismu z něj udělalo ošuntělé místo. Martina byla ze své země zjevně hodně frustrovaná. Zaměstnavatel jí nařídil, že bude muset stát s vlaječkou a mávat Gorbačovovi při jeho příjezdu, a to ji štvalo. Tehdy jsme ještě nevěděli, že reformy, které Gorbačov prosazoval v Sovětském svazu, nakonec přispějí k tomu, že se Československo zbaví sovětské okupace a komunistické diktatury.


V listopadu 1989 jste se tam vrátil jako reportér.

Když 9. listopadu padla Berlínská zeď, šel jsem za svým editorem a řekl mu: „Chci jet do Prahy." On na to: „Ne, ne. Československo je moc zatvrzelé. Tam se to nestane. Tamní režim je příliš stalinistický."

Pak v pátek 17. listopadu – měl jsem volno a byl jsem celý den venku – jsem si pustil šesté večerní zprávy. Hlasatel řekl: „Z Prahy přicházejí zprávy, že se studentská demonstrace vymkla kontrole a policie proti ní zasahuje." Pomyslel jsem si: v Praze to začíná. Jenže byl pátek a na otevření velvyslanectví jsem musel čekat do pondělí. Nějakým způsobem mi vízum dali a ve čtvrtek 23. listopadu jsem přiletěl.


Co si pamatujete z prvních dnů?

V pátek večer 24. listopadu jsem bydlel v hotelu Alcron kousek od Václavského náměstí, v malém podkrovním pokoji, a dával jsem dohromady příspěvek do ranního rozhlasového vysílání. Kolem půlnoci jsem začal z ulice slyšet hudbu. Sešel jsem dolů a na Václavském náměstí hrála malá dechovka a lidé tančili. Na náměstí měly redakci noviny Svobodné slovo. Byl to deník Československé strany socialistické, která byla s komunisty v koalici, a ten se rozhodl s režimem rozejít. Svobodné slovo tak bylo jednou konečně tím, co slibovalo jeho jméno: svobodným slovem. Lidé o půlnoci čekali na ranní noviny a ty jim házeli dolů z balkonu. Ukázalo se, že odstoupilo politbyro. Proto byla v ulicích dechovka. A vlastně poprvé se lidé nebáli přijít a promluvit si se mnou.


Na Václavském náměstí jste byl v den, kdy se vedle Havla objevil Alexander Dubček.

Seznámil jsem se s mladou studentkou Blankou, která malovala transparenty, a odpoledne kolem třetí nebo čtvrté jsme šli na náměstí. Věděli jsme, že tam bude mluvit Havel. Bylo tam snad 400 000 lidí. Bylo tak narváno, že jsme se skoro nemohli dostat ven ze stanice metra. Stáli jsme možná šest metrů od toho malého balkonu.

Najednou celé náměstí zalapalo po dechu, protože všichni uviděli Havla a za ním toho bělovlasého starého pána a všichni věděli, že je to Dubček. „Nemůžu uvěřit, že je to Dubček. Za celý život jsme ho neviděli." A nebyl to jen Dubček. Byla tam i Marta Kubišová a zazpívala státní hymnu.

Havel promluvil a pak představil Dubčeka. Pamatuju si ten zvuk, ozvěnu, která se odrážela od domů na Václavském náměstí, a lidé byli naprosto ohromení a dojatí. Pak lidé vytáhli z kapes klíče. Zvonili jimi a bylo slyšet, jak se ta vlna zvuku valí náměstím nahoru a dolů. Člověk prostě věděl, že je konec.


Komunisté tvrdili, že dělníci stojí na jejich straně.

Komunisté říkali, že jde jen o buržoazní reakční studenty a kontrarevoluční divadelníky a že dělnická třída se postaví za socialistickou revoluci. Havel tedy vyzval dělnickou třídu, aby v pondělí uspořádala dvouhodinovou stávku, od poledne do dvou. „Pokud podporujete to, co děláme, prostě opusťte svá pracoviště a vyjděte ven."

Jel jsem do Kladna u Prahy, které mělo být ikonou socialistické dělnické třídy. Čekali jsme před branou oceláren a přesně ve dvanáct se brány otevřely a všichni dělníci vyšli ven na podporu Havla a Dubčeka.

Tlumočil mi mladý student medicíny. Na jednom transparentu stálo „Pluralita, ne brutalita" – což se rýmuje i v angličtině: plurality, brutality. Na jiném: „Buržoazní reakční studenti jsou naše děti." A ve dvě se všichni vrátili do práce. Už tehdy jsem si říkal: před mýma očima se znovu sjednocuje Evropa. Tohle je konečně konec druhé světové války.


Cítil jste, odkud přichází tlak na změnu?

Ještě než politbyro odstoupilo, lidé nosili svíčky a květiny k pomníku u sochy svatého Václava. A viděli jsme, že tam květiny a svíčky nosí i mladí sovětští vojáci. Bylo poznat, že je to jen otázka času a že velká část síly, která tlačí na změnu, přichází z Moskvy. Nakonec jsme se samozřejmě dozvěděli, že Gorbačov stáhl ruku a řekl: Konec, tohle už neudržíme.


Se studentem medicíny, který vám tehdy tlumočil, jste dodnes v kontaktu?

Vyprávěl mi, že na konci pátého ročníku musel složit pět zkoušek, aby se stal lékařem: vnitřní lékařství, chirurgii, gynekologii a porodnictví, hygienu a marxismus-leninismus. Dvacet procent jeho úsilí stát se lékařem tedy padlo na tohle. Řekl jsem: „Na lékařské fakultě Univerzity Karlovy je profesor marxismu-leninismu? Za tím člověkem musíme zajít."

Tak jsme šli do její pracovny. Bylo jí možná šedesát, možná víc, a z ulice pod okny k nám doléhaly zvuky revoluce, která bourala systém, jemuž celý život poskytovala intelektuální oporu. Řekl jsem jí: „Jste velekněžkou světského náboženství. Věříte vůbec, že marxismus-leninismus je budoucnost?“

Odpověděla: „Podívejte, ti z nás, kdo zažili roky 1938, 1948 a 1968, vědí, že se taková otázka neklade. Přijdu do práce, udělám svou práci a do politiky se nepletu. O víkendu jezdím s rodinou na chatu a mám pěkný soukromý život. Je to příliš nebezpečné.“

Pomyslel jsem si: přesně tohle za toho režimu tak rozložilo občanskou společnost. Vzdělaná městská střední třída a odborníci se stáhli z veřejného prostoru, z veřejné debaty. A teď bylo vidět, že lidé jsou připraveni se vrátit a znovu se zapojit do občanské společnosti.


Jak dlouho jste zůstal?

Dva nebo tři týdny. Pak bylo oznámeno, že se o půlnoci otevře hranice mezi Bratislavou a Rakouskem, a tak jsem se studentem medicíny jel autem dolů na Slovensko. Na dálnici nás zastavila policie a zapsala si moje jméno, jeho jméno, poznávací značku auta, kam jedeme a proč. Kdyby to bylo v Británii, řekl bych: „Do toho vám nic není. Obviňujete nás z něčeho?" Jenže Československo bylo samozřejmě policejní stát; to se tam udělat nedalo.

Student řekl: „Teď mě mají v evidenci. Teď spolupracuju se zahraničním agentem." Ale nevadilo mu to, protože věděl, že je konec. Na hranici bylo pár desítek lidí, přešli na druhou stranu a slavili. Neuvědomoval jsem si, jak blízko má Bratislava do Vídně. Lidé mi vyprávěli, že před druhou světovou válkou mohl člověk z Bratislavy zajít do vídeňské opery a večer být zpátky doma.

Na začátku lidé říkali, že by mohlo dojít k řešení jako na náměstí Nebeského klidu, kdy komunisté přitvrdí a začnou používat násilí – vždyť ho použili už tu noc 17. listopadu. Dokonce se šířila fáma, že byl zabit jeden student. Ukázalo se, že to není pravda. Nakonec jsem našel matku studenta, který měl být zabit, a ta mi řekla: „Je v pořádku, nic mu není."


Kam vás ten příběh zavedl potom?

O pár týdnů později jsem byl na Vánoce v Rumunsku, a to byla úplně jiná situace. Bylo to jako domino: padal jeden komunistický režim za druhým. Rumunsko patřilo k těm opravdu zatvrzelým; dostat se tam nešlo ani jako turista. Poslali mě letadlem do Bělehradu, tam jsem si půjčil auto a dojel na hranici – a za hranicí se střílelo. Byl jsem tam, když manžele Ceaușescovy popravili.


Vracel jste se od té doby často?

Hodně, pracovně i soukromě. Poprvé v roce 1990, s bratrem a jeho ženou. Přiletěli jsme do Prahy a neměli jsme kde spát. Tehdy byla na nádraží nástěnka, kde lidé nabízeli pokoje ve svých bytech. Našel jsem inzerát „pronajmu byt", zavolal na to číslo a oni řekli: „Ano, přijeďte hned." Dnes by mě nic takového ani nenapadlo. Naposledy jsem byl v Praze v roce 2016 a rád bych se tam vrátil.

Ohromilo mě, jak rychle se Praze vrátila její nádhera. A ta budova na Václavském náměstí, ta s balkonem? Dnes je v ní Marks & Spencer. Svým způsobem to symbolizuje, jak Česká republika zaujala své místo ve střední Evropě jako součást evropské rodiny národů.

 
 
 

Komentáře


bottom of page