Tenhle příběh se stal už před několika lety. Proč je ale znova aktuální se dozvíte na konci článku.
Před pár dny jsem byla zase v Edinburghu. Přijeli známí a chtěli provést po městě. Je to už vcelku zaběhnuté kolečko: z vlakového nádraží na edinburghský hrad, pokochat se hradbami, a potom pomalu dolů od hradu k Palace of Holyroodhouses (oficiální sídlo britské královny Alžběty II. ve Skotsku) po Royal Mile (Královská míle), ulicí plnou turistických lákadel. Vidět tu můžete pouliční umělce různé kvality, obchody se suvenýry, hospůdky, bary, kavárny… kdo by odolal. Procházeli jsme pomalu, aby si návštěva užila. Když už jsme měli těch 1,6 km skoro za sebou, něco mě zaujalo. Kousek před budovou skotského parlamentu po pravé straně mírně se svažující ulice byl obchod, kterého jsem se zatím nikdy nevšimla. Výloha byla plná obrazů se starými mapami, budovami, přírodou, a na několika z nich byly vyobrazené kočky. Řekla jsem známým, jestli můžou chvíli počkat, že se půjdu podívat dovnitř. Vzala jsem za dveře, vešla dovnitř a zavřela za sebou.
V tu chvíli úplně utichl turistický ruch zvenčí a já se rozhlédla kolem sebe. Z místnosti na mě dýchla intenzívní vůně papíru, tiskařských barev, dřeva. Nebyla to totiž jen tak ledajaká prodejna, byla to přímo galerie vzácných a antikvariátních tisků, map a knih. Po obou stranách podlouhlé místnosti i na stole v jejím středu bylo nepřeberné množství kreseb a maleb v paspartách, až oči přecházely. Na opačném konci místnosti seděl za stolem starý pán. Zvedl hlavu mým směrem a podíval se na mě zpoza brýlí. Hezky nahlas jsem pozdravila, on odpověděl a dál se věnovat své činnosti. Já jsem pomalu obcházela středový stůl a hledala kresby koček. Jelikož jsem je v tom množství nejspíš přehlédla, znova jsem obešla stůl a došla až k prodavači. Poprosila jsem ho, jestli by mi je mohl ukázat. Zvedl se a došel se mnou na protější roh, kde bylo asi deset obrazů. Byly různých velikostí a rozličného obsahu co se provedení týče, ale na všech byly kočky. Nikdy jsem nic tak zvláštního neviděla, pokud jde tedy o kresby. Byly nějakým zvláštním způsobem kouzelné, podivné, určitě zajímavé a neobvyklé. Pán se mě zeptal, jestli znám autora. Řekla jsem, že vůbec, že jsem se jen koutkem oka všimla ve výloze něčeho, co mě zaujalo, proto jsem vešla dovnitř. Začal mi o něm vyprávět. Je to již dávno nežijící autor, který většinu svého života zasvětil zobrazování koček. Kdyby ale jen to! On ztotožňoval kočky s lidmi, dával jim jejich oblečení, zasazoval je do lidských obydlí a celkově to dávalo obrazům velmi zvláštní atmosféru. Ve své době byla tato technika velmi oblíbená. Stála jsem tam a poslouchala a nemohla se vynadívat na ty zvláštní kočky v lidských podobách. Dověděla jsem se, že tady v galerii to samozřejmě nejsou originály, ale ručně překreslené kopie. Pán dopovídal, já moc poděkovala a on se vrátil ke svému stolu. Ještě jsem tam minutku stála. Bohužel, cena za kresbu mi přišla dost vysoká… Vzala jsem za kliku a vpadla jsem zpátky do prosluněné Královské míle, která duněla kroky turistů.
Ušli jsme několik metrů a já najednou říkám: „Počkejte tu na mě ještě jednou, prosím, já se tam musím vrátit!“. Otočila jsem se na patě a teď už najisto šla zpátky do galerie. Znova jsem zažila pocit, jako když vcházím do Dickensovy pohádky. Znova jsem pozdravila a povídám, že jsem se vrátila, že si jdu jeden ten obraz koupit. Pán se tedy znovu zvedl a sešli jsme se na místě, kde byly opřené obrazy z kočičího života. Abych to trochu omluvila, povídám mu, že samozřejmě mám doma dvě kočky, že mě kočky doprovázejí celé roky a proto tedy že jsem se rozhodla vrátit. A teď teprve přijde to, proč o tom celém vlastně píšu.
Pán mi pověděl, že doma taky mají kočku. A ta kočka má svého právníka. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem dobře rozuměla, protože jsem se zeptala: „Právníka?“. On řekl, že ano, a pověděl mi neuvěřitelný příběh. Jeho dcera je veterinářka. Před několika lety se jí dostala do péče jedna kočka. Kromě toho, že kočka byla hodně stará, byla také čerstvě opuštěná, protože její majitelka zemřela. A protože její majitelka byla stará a velmi bohatá dáma, celé svoje jmění odkázala svojí milované kočce. A protože kočka sama nemůže spravovat movitý majetek, celý případ dostal na starosti právník. A protože v závěti stálo, že ten, kdo se o kočku po smrti majitelky bude starat, bude dostávat pravidelně po čtvrt roce peníze na to, aby se její kočka měla dobře. No, a protože nikdo zrovna kolem nebyl, zcela logicky se milé kočky, tedy správně bengálského kocoura jménem Heathcliff, ujala právě ta jeho dcera veterinářka. Pán se trošku zarděl, když poznamenal, že samozřejmě kvůli těm penězům si ho nevzala, že má ráda všechny zvířata. Tak to se rozumělo samo sebou, že ne kvůli penězům… Takže právník kocoura Heathcliffa posílá každé tři měsíce patřičnou částku na to, aby se tento již osmnáctiletý kocour měl dobře. Dobře se prý má, i když je hluchý, což k vysokému věku asi patří. Sedává na okně v přízemí, chodí prý i na dvorek a někdy se potká s jinými kočkami.
Já jsem si mezitím očima vybírala mezi kresbami, až jsem konečně zvolila tu jedinou, pravou. Šla jsem zaplatit a najednou už se mi ta cena tolik vysoká nezdála. Pán se mě zeptal, odkud jsem. Povídám, že z Aberdeenu, že jsem tady na výletě s přáteli, jinak že tam žiju. A on se začal ptát, jak se tam žije a zda je tam draho a co ropa a těžařské společnosti… a jak klesá cena ropy a co to udělá s daněmi… Ale to už by bylo na jiné povídání. Horko těžko jsem hledala skulinku, kdy se s díky rozloučit, byl tolik upovídaný, venku na mě čekali známí. Dal mi ještě na obraz tašku, já poprosila o jeho vizitku a pak už jsem šla.
Tak kdybyste se někdy dostali do Edinburghu, nezapomeňte tuhle výjimečnou galerii navštívit, třeba se dozvíte, jak se má Heathcliff. Je na Royal Mile 272, jmenuje se – jak jinak – Royal Mile Gallery a ten kouzelný pohádkový pán se jmenuje James Auld Smith.
Louis Wain
A samozřejmě vás určitě zajímá, kdo byl ten malíř a kreslíř, o kterém byla řeč. Jeho jméno je Louis Wain. Narodil se v Anglii v roce 1860. Věnoval se ztvárňování koček v karikaturní či abstraktní podobě. Zvířata se zde smála v širokém úsměvu, nosila lidské oblečení, pila čaj, pokuřovala doutníky, hrála na hudební nástroje a šklebila se v tolik známých úšklebcích. Přestože zvířata na jeho obrázcích jsou plné života a energie, život jejich tvůrce tolik radostný nebyl. Zemřel v roce 1939 v psychiatrické léčebně s diagnozou schizofrenie, bipolární afektivní porucha a autismus, jeho kresby ale zůstávají nadčasové. (Zdroj: Wikipedia)
Update 2021:
Někdy to tak život zařídí, že se kruh uzavře. Zcela čerstvou novinkou je film „The Electrical Life of Louis Wain“ s Benedictem Cumberbatchem v roli výše zmíněného Louise Waina. Vypráví pohnutý životní příběh tohoto pozoruhodného muže, nechybějí dobové kostýmy 19. století, stylové interiéry i pohled do jeho nevyrovnané duše. A samozřejmě kočky. Není tohle už úplně kouzelné? Nenechte si ho ujít: https://www.csfd.cz/film/750690-the-electrical-life-of-louis-wain/prehled/
