top of page

Tvůrce Broučků Jan Karafiát a jeho Skotsko

autor textu: Milan Jakobec



Jan Karafiát zůstává v české paměti zapsán jako tvůrce kouzelné knížky pro děti Broučci, která se nalézá téměř ve všech knihovnách, zejména těch, které jsme zdědili po předcích. Tato kniha o harmonickém společenství svatojánských broučků, kteří pevně věří v Pána Boha a svým světlem svítí lidem na noční cesty, byla vydána poprvé v sedmdesátých letech 19. století a od té doby se dočkala mnoha reedic a překladů do jiných jazyků. Většina z nás ale nic neví o jejím autorovi, také proto, že kniha byla jeho zcela výjimečným a ojedinělým výletem do světa krásné literatury. Jako protestantský farář svůj život zasvětil úplně jiným věcem, ať už to bylo sepsání ceněného životopisu Mistra Jana Husa, dvacetiletá péče o evangelickou komunitu v zapadlé vesničce na Valašsku, mnohaletá práce na jazykové aktualizaci textu Bible Kralické nebo role vychovatele starších dětí budoucího československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.


Na jeho osobě je také zajímavé, že na konci bohosloveckých studií pobyl sedm měsíců ve Skotsku, do Skotska se každoročně vracel a ke Skotsku si udržel vřelý vztah.


Jan Karafiát (1846-1929) pocházel z Jimramova na česko-moravském pomezí. Byl to kraj tajných protestantů, kde se třetina obyvatel ihned po vydání Tolerančního patentu v roce 1781 odhlásila z katolické církve. Počátečním problémem byl ale nedostatek vysokoškolsky vzdělaných kazatelů, kteří by mohli stanout v čele nově utvořených protestantských komunit. Protože protestantských obcí pocházejí z Horních Uher, tedy ze Slovenska. Lidé s nimi příliš spokojeni nejsou. Synové českých protestantských rodin jsou proto posíláni na bohoslovecká studia do ciziny, nejčastěji do Německa, do německé části Švýcarska, do Nizozemí a někdy i do Anglie. Po vystudování se vrací a nahrazují faráře z Uher. Ve východních Čechách jsou nejčastějšími jmény seniorů a kazatelů Nešporové a Opočenští. Také rodina Karafiátových z Jimramova, ostatně spřízněná s Opočenskými, vysílá dvé děti studovat mimo hranice Rakouska-Uherska. Evangelickým farářem se stává strýc Jana Karafiáta, jeho starší sestra je diákonkou v Kaiserswerthu ve Vestfálsku. V jejích stopách kráčí Jan, který vystuduje gymnázium ve vestfálské Guterloze a později studuje bohosloví na univerzitách v Berlíně, Vídni a Bonnu.


Protože pochází z nemajetné vesnické rodiny s mnoha dětmi, na studiích se vydržuje rolí vychovatele v německých rodinách a v mnohém musí spoléhat na pomoc solidární mezinárodní evangelické komunity. V Čechách mezi katolíky a Židy již působí německé a britské misijní evangelické společnosti. Ty německé se stále více stávají nástroji bismarkovského pangermánství. Karafiát se v Bonnu straní všech buršáckých spolků a po ukončení bohosloveckých studií na bonnské univerzitě se raději rozhodne pracovat v Čechách pro Britskou kontinentální společnost.


Německý vliv je v evangelických sborech v Čechách už tak značný, většina zděných českých evangelických kostelů je vybudována z grantu německého Gustav - Adolfského spolku a za tuto pomoc musí být Češi Němcům vděční. Bohužel, během svého působení v Roudnici nad Labem Karafiát zjišťuje, že se mu u anglických misionářů nelíbí. Příčí se mu jejich metody evangelizace, které považuje za příliš orientované na kvantitu a počty rychle „obrácených“, bez ohledu na kvalitu procesu náboženské konverze. Anglické evangelizační společnosti jen kopírují metody, které úspěšně vyzkoušely při křtění Kafrů a Křováků v Africe nebo Sinhálců a Bengálců v Indii. „Kazatelé jim evangelium vnucují, i když ho nechtějí,“ poznamenává si Karafiát. „Nečekají až Duch svatý zotvírá dveře do srdcí a místo toho na lidi agresivně dorážejí.“ Karafiát je hluboce mravně založený muž a neumí dělat kompromisy se svým svědomím. Setká se se dvěma skotskými duchovními, kteří v Poštovské ulici v Praze zakládají Skotskou modlitebnu. Skoti mu připadají opravdovější a sympatičtější než Angličané. Rozejde se s bohatou Kontinentální společností a raději odjíždí na pozvání skotské Svobodné církve do Edinburku, aby, jak říká ve své autobiografii, „seznal skotský život církevní a skotskou práci misijní“. Pro Svobodnou skotskou církev pracuje na životopise Mistra Jana Husa, který před odjezdem do Skotska koncem října 1871 dokončí.


Sedmiměsíční pobyt Jana Karafiáta v Edinburku neprobíhá v šťastném období jeho života. V Bonnu nechal dívku svého srdce, na kterou si celou dobu myslel, aniž by své city projevil. Ta si v té době najde jiného. Ze svého prvního zaměstnání misionáře v anglických službách si přináší jen trpkost v srdci a odpor k násilné evangelizaci, o kterou nikdo nestojí. Do Edinburku odjíždí hlavně proto, aby se léčil ze zklamání.


Anglicky neuměl. S učením započal už ve vlaku Flying Scotchman z Londýna do Edinburku, tehdy nejrychlejším vlaku na světě. Zatímco vlak uháněl po břehu mořském, vzal si českého spolucestujícího do parády „starší silný pán z Glasgowa“ a učil ho pěkně slovo od slova názvy částí oděvu, „oudů těla“ i evropských států. Na závěr cesty byl již Karafiát schopen se správnou výslovností, kterou ho naučil jeho spolucestující, instruovat drožkáře, ať ho doveze do Northumberland Street 72. Drožkář ho místo toho dovezl do King Street. Ale číslo bylo správné. Druhý den se jel představit faráři Moody Stuartovi a „sponzorovi“ svého edinburského pobytu panu Cunninghamovi. Ti ho okamžitě pozvali do svých rodin, takže si do deníku poznamenal: „Zatímco i nejlepší přátelé v Německu jsou posedlí duchem Bismarckovým, přesvědčení o tom, že jsou tu, aby si vás podmanili, v Británii na vás všichni hledí jako na člověka sobě rovného a hodného pomoci. Nebezpečí, že se tam odnárodníte, není žádné.“



Edinburk si zamiloval na první pohled. Zde je několik jeho pozorování z knihy Paměti spisovatele Broučků, (Books and Pipes, Brno , 2020), která obsahuje to nejdůležitější z Karafiátových pamětí.


„Edinburk, pokud je hezky, je město čarokrásné. Snad by se s ním mohla porovnávat Praha, kdyby skála vyšehradská byla vyšší a kdyby z pražských ulic bylo vidět moře.


Ve starém městě je mnoho úzkých uliček jako v jiných starých městech, ale jsou tam i domy o deseti patrech.

Nové město je panské a je tam i dost průmyslu. Ten nejpřednější průmysl edinburský je ale vychovatelství. Jsou tam školy všeho druhu, proslulé pensionáty; drahé dražší i nejdražší.“

„Zvláštní skotskou krajinu obývá zvláštní skotský národ.“ píše dále Karafiát a dodává historku, že Angličané považují Skotsko za zemi, kam Bůh za trest vyhnal Adama a Evu z Ráje, aby si užili mlhy a dešťů.



Karafiát s velkým zájmem studuje skotské církevní dějiny. Má za to, že skotská reformace proběhla v 16. století „v duchu Táborském a Bratrském“. „Vymetla z kostela a církve radikálně všechno, co tam podle Písma nepatří“. Velice se mu zamlouvalo také, jak Skoti uchránili svou církev od světských zásahů britského parlamentu, když odmítli veškeré státní dotace s tím, že si vše raději uhradí z dobrovolných příspěvků sami. Boj proti právu patronátnímu, tedy právu, aby duchovní do kostelů dosazovala vrchnost, vyvrcholil v roce 1843, kdy většina Skotů na základě rozhodnutí synodu vystoupila z reformované zemské církve, opustila její kostely a založila novou Svobodnou skotskou církev, přesto, že musela nové kostely zbudovat na vlastní náklady.


„Když jsem 28 let po této velké disrupci přijel do Edinburku, vůni té velké doby bylo ještě cítit výborně. V mnoha sborech měli krásné rozvlažení z Ducha svatého,“ vzpomíná Karafiát. Právě nedostatek tohoto „rozvlažení“ v českém evangelickém prostředí Karafiáta trápil ze všeho nejvíce. Nepociťoval ho ani v protestantském Německu. On sám se pokoušel o dosažení této milosti z Ducha svatého během svého následného dvacetiletého působení faráře v Hrubé Lhotě na Valašsku, ale musel si nakonec přiznat, že to bylo nad jeho síly. Chyběl potřebný zápal prvních husitů či alespoň Jednoty bratrské. Lidé již neusilovali o duchovní hodnoty, česká a moravská společnost již byla někde jinde.


Karafiát bydlel v Edinburku v rodině Alexandra Buchana, tajemníka skotské Meteorologické společnosti. Velice si to chválil, pobytem v rodině se zlepšovala jeho angličtina, on zase oplátkou rozezvučel léta neužívané piano a po obědě přehrával Beethovenovy sonáty. V Edinburku v té době pobývali na studiích také další evangeličtí bohoslovci Pavel Nešpor, syn faráře čáslavského a Alois Jelen, budoucí farář poděbradský. Těm výhoda bydlet v rodině nebyla dopřána.


Zdaleka největším darem edinburského pobytu bylo pro Jana Karafiáta navázání celoživotního pevného přátelství se slečnou Joan Buchananovou z Auchentorlie. Slečna Joan /Karafiát o ní mluví jako o slečně Johanně/ byla o pětadvacet let starší než on. Vynikala ale i ve svém věku „junonskou krásou“. Karafiát ji popisuje takto: „překrásná osoba vysokého vzrůstu s pevným pohledem a pružným krokem, celá královna“. Zpočátku se jí styděl a vyhýbal se jí. Ona sama si ale u něho objednala konverzační hodiny němčiny, na které pak pravidelně docházel do jejího bytu v Lansdowne Crescent č. 18. Pocházela z velmi bohaté a vlivné rodiny. Její matka byla z klanu Campbellů, její otec byl lord z Auchentorlie a její bratr Andrew ředitelem Kaledonských drah. Její bratranec Lord Buchanan byl později britským velvyslancem u císaře Franze Josefa ve Vídni. Ona jediná z celé rodiny se při „disrupci“ přihlásila do Svobodné církve, a stala se v ní velmi vlivnou osobou a štědrou mecenáškou.


Nad mladým Karafiátem převzala celoživotní patronát. Již krátce po jeho návratu do Čech ho navštívila v Praze, protože si o něho, tehdy zkrušeným nešťastnou láskou, dělala starosti. Jezdila za ním dokonce celých dvacet let na jeho chudou faru do Hrubé Lhoty u Rožnova pod Radhoštěm. Ona, zvyklá žít v palácích, bydlela v prosté dřevěné chaloupce u kostela.

Radila mu a občas přispěla velkomyslným darem na potřeby tamního evangelického sboru. Také on ji pravidelně o své jarní dovolené jezdil do Edinburku navštěvovat. Jan Karafiát ji považoval „za pannu seslanou mu od Boha“, a ve svých pamětech poděkoval Bohu za 40 let jejich přátelství.


Do Hrubé Lhoty za farářem Karafiátem jezdívali i další Skoti, z jeho mnoha německých bonnských a berlínských přátel za ním nikdy nepřijel nikdo.


úvodní strana knihy

Slečna Johanna/Joan celý život Karafiáta povzbuzovala a starala se o něj s mateřskou starostlivostí. Povzbuzovala ho k napsání Broučků, když ji u vodopádu v Auchentorlie o svém nápadu zpravil. Broučky považovala za „dar od Boha“. Byl to zřejmě její finanční příspěvek, který umožnil roku 1876 vydat Broučky ve vlastním nákladu dvou tisíc výtisků. Jeho tehdejší plat faráře v Hrubé Lhotě byl příliš nízký, aby si to mohl dovolit. Skromný autor do knihy ani neuvedl své jméno, považoval ji za učební pomůcku pro děti svých farníků. O vydání knihy se jinak nikdo nedozvěděl po celých dvacet let. Náhodou ji roku 1895 objevil nakladatel Jan Herben a pídil se po jejím autorovi. Teprve druhé vydání v polovině devadesátých let odstartovalo slávu Broučků.


Slečna Joan se několikrát pokoušela Karafiátovi obstarat manželku, ale neměla šťastnou ruku. Na jeho chudou faru někde ve vzdálených horách Bohemie se Skotkám z vyšších kruhů moc nechtělo. Když roku 1895 přesídlil do Prahy, připadal si už na ženění moc starý, a navíc byl plně pohlcen jazykovým redigováním Bible Kralické, mnohaletou prací, za níž se mu nedostalo žádného uznání. Pokoušel se o to před ním už Jan Amos Komenský. I ten sklidil jen kritiku.


Přesto, že měl četné nabídky z ciziny /oslovily ho protestantské sbory z Amsterodamu i Ameriky/ Karafiát nechtěl opustit rodné Čechy. V Praze již o žádnou faru neusiloval, mohl si to dovolit díky částce, kterou mu k závěru svého života odkázala slečna Joan Buchanan z Auchentorlie, jeho dobrý skotský anděl.










.

Comments


bottom of page