Karel Čapek a Skotsko
Českým krajankám a krajanům, žijícím ve Skotsku, jimž okolnosti nedovolily zúčastnit se mé přednášky „Anglické listy Karla Čapka po sto letech“, která se konala 23. 3. 2023 v kavárně „U vykutálené lišky“ v leithském přístavu, posílám vřelý pozdrav a stručné shrnutí zaměřující se na pobyt Karla Čapka ve Skotsku.
Srdečně Milan Jakobec
Karel Čapek navštívil Velkou Británii v červnu a červenci roku 1924. Oficiálním důvodem jeho cesty přes kanál bylo pozvání Mezinárodního Penklubu, aby proslovil na jeho zasedání dne 3. června v Londýně hlavní projev. Zážitky ze svého pobytu Čapek vylíčil formou cestopisu ve fejetonech, které sám ilustroval. Fejetony vycházely na pokračování v Lidových novinách a v Manchester Guardian.
Karel Čapek nazval svou knížku fejetonů „ Anglické listy“. Nepřesně a nespravedlivě vůči Skotsku, které během pobytu navštívil také a kde se mu navíc, líbilo mnohem víc než v Anglii. Čapek byl původem horal z Podkrkonoší. V liduprázdných skotských horách se cítil mnohem lépe než v přelidněném Londýně, kde se podle svědectví jeho průvodce prof. Otakara Vočadla bál během trafficu i jen přejít ulici. Sám Čapek o tom říká: „Bylo mi úzko, jako když se malé dítě ztratí v lese, bál jsem se, že se ztratím a že mě přejede autobus, že se mi něco stane, že jsem ztracen, že lidský život nemá ceny, že člověk je jen zvětšená baterie, hemžící se po milionech na nějakém plesnivém bramboru.“
Pocit úlevy je zřejmý i z náhlé změny formy Čapkových fejetonů. Anglickou prózu jako mávnutím kouzelného proutku vystřídala skotská poezie. Kapitolu Loch Tay Čapek například uvádí touto pasáží: „Kdybych byl básníkem jako Karel Toman napsal bych dnes básničku o skotských jezerech, byla by prováta skotským větrem a orosena každodenním skotským deštěm, bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách. Musím říct surovou prózou, jak je tu krásně…vítr jiskřivě vanoucí, huňatí, černí či ryšaví býčkové na lukách, smolně černé bystřiny a kopce baladicky pusté, porostlé travou a vřesovisky. Jezero se jmenuje Loch Tay a každé údolí se jmenuje Glan, každá hora Ben a každý člověk Mac.“
Čapek spolu se svým průvodcem Otokarem Vočadlem vyrazil na okružní cestu po Británii 1. července. Symbolicky si zvolil k cestě ten nejrychlejší tehdejší vlak nazvaný „Létající Skot“. Tímtéž vlakem cestoval ke svému sedmiměsíčnímu studijnímu pobytu do Edinburku roku 1871, půlstoletí před Čapkem, již jiný slavný český literát - autor Broučků a evangelický pastor Jan Karafiát. Ve svém životopise líčí, že vyjel z Londýna v deset dopoledne, že trať přes York a Berwick vedla většinou „po samém břehu mořském“ a už v šest hodin byl v Edinburku.
Po svém příjezdu do Edinburku Karafiát napsal: „Každému bych radil, aby si někdy v létě vyrazil do Skotska. Jest tam velice půvabná krajin, v nejednom ohledu i překrásná. Než se Skotsko spojilo s Anglií v jedno království, nemívali se Skotové a Angličané příliš rádi. V jedné staré knize tištěné v Anglii jsem se dokonce dočetl, že si Angličané myslí, že Pán Bůh vyhnal Adama z ráje do Skotska, země mlhy, dešťů a vichřic. Ale Edinburk je město čarokrásné, když se vám ukáže za příznivé pohody. Snad by se s ním dala srovnávat Praha, kdyby skála vyšehradská byla mnohem vyšší, kdyby vůkol města byla krásná zeleň a kdyby z pražských ulic bylo vidět moře.“
A nyní jaké byly Čapkovy první dojmy z Edinburku: „Mr. Bone měl bezmála pravdu, když prohlásil Edinburk za nejpěknější město na světě. Je pěkné, kamenně šedé a divné; tam, kde jinde teče řeka, běží železnice, na jedné straně je staré město, na druhé straně nové, v každém průhledu socha nebo kostel, ve starém městě hrozně vysoké domy, umazané ryšavé děti, kováři, truhláři a všelijací strejci, tlusté rozcuchané babky- to vše v Anglii není. Tady zase začíná lid, jako v Neapoli nebo jako u nás“.
Čapek ve Skotsku ožil, zapomenuta byla anglická blaseovanost, anglická uspěchanost, anglická neděle, nutnost převlékat se „třikrát denně do šosáčku“ , do smokingu, žaketu a fraku, a připadat si jako okrovkovaný brouk Pytlík.Profesor Vočadlo to komentuje takto: „Zvláštní půvab skotské metropole na Čapka zapůsobil takřka opojně, přímo okřál a připadal mi jako vyměněný. V intimnějším ovzduší velkorysé provinciálnosti se cítil jako doma, přelidněnosti se hrozil. Rozsahem mu Edinburk připomínal Prahu. Obě města měla tu správnou velikost, aby se člověku v nich dobře žilo. Bavilo ho pozorovat děti a mládež, vojáky i dudáky, jen by ještě, všetečka, rád věděl, co pod tou tradiční sukénkou vespod nosí. Žádné z měst, které jsme navštívili, si tak důkladně neprohlížel jako právě Edinburk. Dosvědčují to i zaškrtaná místa v bedekru.“
Rovněž počet Čapkem nakreslených obrázků byl enormní. Edinburk byl prostě město podle jeho gusta. A měl proč! Žádné jiné město neuctilo nějakého spisovatele větším pomníkem než Edinburk. Pomník Sira Waltera Scotta ční nad Prince Street do monumentální výše 61 metrů. Nejvyšší pomník postavený v Čechách maršálu Stalinovi a přezdívaný Pražany „fronta na maso“ měřil i se soklem sotva polovinu. Scottovu pomníku se nemůže rovnat ani žádný z britských velikánů, s jejichž pomníky se v Edinburku setkáme. Wellington před nádražím Waverley je sice na koni, ale jen v mírně nadživotní velikosti, Nelsonův monument na Caltonském vršku vypadá vysoký, ale měří jen třicet metrů. Navíc, oba Čapkem nejvíce uctívaní spisovatelé z dob jeho dospívání Robert Luis Stevenson a Arthur Conan Doyle se narodili právě v Edinburku. Stevensonovi se dostalo velké pamětní desky v zákoutí básníků v edinburgské katedrále Sv. Gillese.
V Edinburku byl na ulicích lid a život, zatímco o londýnských ulicích Čapek referoval, že jsou to jen taková koryta, kterými život teče, aby už byl doma. Na takových ulicích se nežije, těmi se jen probíhá.
Z Edinburku se Čapek a Vočadlo vypravili přes hrady Stirling a Finlarig do Killinu, Čapek se projel po řece Forth na tradičním bidlem odpichovaném „puntu“. Druhý den se parníkem plavil po jezeře. Z Ballinluigu pak jel vlakem až do Mackbethova Invernessu. Odtud spěchal na Hebridy, nikoli podél jezera Loch Ness, ale severní horskou cestou přes Dingwall. Na východním pobřeží ostrova Sky v Kileakinu Čapka očekával ve svém letním domě přítel slovanských národů a jeden z největších pomocníků TGM při prosazování ideje samostatného Československa Robert William Seton-Watson. Do jeho domu dorazili 8. července. Čapek ho popsal jako muže, který „po večerech hraje na pianolu u krbu s hořící rašelinou, má krásnou vysokou paní a dva nepromokavé kluky“. Čapek ostrov Sky seznal krásným a chudým, jako by všichni jeho dobyvatelé od Kaledonců po Vikingy nechali Sky v původním stavu, jako vyšel z ruky boží.
Druhý den vzal skotský hostitel Čapka s Vočadlem na výlet do Coolin Hills. Čapek byl podle Vočadla natolik uchvácen divokou romantickou scenérií, že ani nemluvil. V den odjezdu 11. července si Čapek na rozloučenou se Seton-Watsonovými zazpíval Burnsovu píseň Auld Lang Syne. Drželi se přitom za ruce, jak velí skotský zvyk. Poté se Čapek s Vočadlem vraceli podél západního pobřeží přes přístav Mallaig. Rackové doprovázející loď z Mallaig Čapka opět uvedli do poetického vytržení. Napsal: „Proč nás honíte, rackové, křičící mořská chaso? Kdybych uměl létat jako vy, letěl bych přes Skotsko, odpočívaje na oblých vlnkách jezer, a potom přes moře do Hamburku, tam je řeka Labe a nad ní bych letěl do Mělníka a pak bych po jiné řece doletěl do Prahy. Křičel bych, chechtaje se radostí: Lidi, já letím ze Skotska! Krásná je to země, zvaná též Kaledonie, země Stevensonova, ale je smutná jakási a pochmurná. Tady sic nejsou jezera, ale zato je tu Václavské náměstí…
Seton-Watson doporučoval ještě zastávku na posvátném ostrově Iona, ale Čapek pospíchal do Glasgowa, kde ho měl čekat dopis od Olgy Scheinpflugové. V Glasgow ocenil pouze loděnice, ke kráse univerzity, knihovny a dalších pamětihodností zůstal imunní.
Jeho srdce zůstalo na vysočině, v kraji „vznešeném, strašném a líbezném“, o kterém napsal: Divná tvrdá, jako by předhistorická země. Mraky se přetahují přes temena kopců, dešťový závoj zacloňuje teskný a prázdný kraj, který se dosud nepodrobil ruce člověka.“
