Jak jsme se začaly otužovat v Severním moři



O tom, že otužování je tělu i duši prospěšné se ví už dlouho. Ale pozor, je rozdíl mezi otužováním ve sprše pod studenou vodou a plaváním v 10stupňovém Severním moři, když teplota vzduchu má sotva

5 až 8 stupňů.


Anglický překlad slovíčka otužování zjišťujeme už nějakou dobu, nejblíže je mu ale pojem wild swimming (divoké plavání).


Několik českých slečen z naší česko-skotské komunity si k tomuto nezvyklému koníčku (ze kterého se vyklubal docela módní trend) našlo cestu až díky korona krizi.


(Na vysvětlenou: jakožto Češkám žijícím v zemi s mořem by nám to asi prostě nedalo, nikdy to moře nezkusit!)


Poprvé jsme do vody v Edinburghu vlezly, když skončilo naše krátké skotské léto. Psal se

30. srpen 2020 a dvě Češky tenkrát poprvé okusily teplotu Severního moře. Napoprvé se tomu rozhodně plavání říkat nedalo. Tři ponory, ani jedno tempo, jen spousta řevu. Ale ten pocit potom byl k nezaplacení. A tak jsme se rozhodly dát tomu Severnímu moři šanci a začaly chodit pravidelně.


Každé ráno si potvrdíme, jestli za to dnešní počasí stojí, nebo ne. Rozuměj – jestli chceme plavat mlhou a ten výhled do bíla za to stojí, anebo počkáme až zítra bude nebe zbarvené do červena a uvidíme až na břeh Fife. Na začátku září jsme byly velké hrdinky, do vody jsme se sice nořily s jekotem, ale vydržely jsme tam i necelých 10 minut, a to bylo vlastně moře ještě docela teplé, mělo 14 stupňů. Voda postupně chladne, v lednu už jeho teplota klesla pod 8 stupňů a je to znát…


Svítání na Wardie Bay

A jaké to teda je? Nejdřív je to šok. Byl to šok poprvé a od té doby pokaždé, kdy jsme do moře vběhly. Se snižující se teplotou se tento pocit šoku stupňuje a také se prodlužuje ta chvíle, kdy tělo zoufale lapá po dechu, kdy vás bodá tisíce neviditelných jehliček (taková nezdravě znásobená akupunktura) a kdy máte hroznou chuť křičet nebo si to aspoň kompenzujete divokým kopáním kolem sebe (u této činnosti si můžete nalhávat, že se přeci pohybem zahřejete).


Po chvíli se tělo trochu uklidní a vy máte chvilku na to si to užít. Vnímat kolébavé moře, někdy úplně klidné, jindy zase rozdováděné, čerstvý vzduch a narůžovělou ranní oblohu. Výhoda takové přírodní krásy je, že ji oceníte i bez dioptrických brýlí. Nic se v tu chvíli nezdá zas tak moc důležité, prožíváte okamžik, koukáte přes ústí řeky na druhou stranu do Fife, obdivujete mráčky nebo se snažíte si neloknout. Je to paráda.


A pak, když si uvědomíte, že to není všechno jen krása, ale mozek prokoukne, že tělo už je zmrzlé natolik, že se ani neklepe, to zase začne. Přestáváte cítit ruce a chodidla. Když fouká vítr, máte pocit, že tam, kde vám voda sahá po krk, se vás někdo snaží podříznout. Je čas vylézt ven.

Ještě asi v listopadu to bylo hrozně fajn, voda byla totiž chladnější než vzduch, takže když jsme opustily náruč matky vody, najednou nám bylo tak nějak teplo. Po mrazivé koupeli jste celí znecitlivělí, jako byste měli kolem těla ledovou krustu, a tak nějak nic necítíte. Plesknout se po stehně je strašně divné, vlastně bezbolestné. Tenhle stav trvá tak půlminutku a s klesající teplotou vzduchu a narůstajícím větrem se zkracuje. Euforie odchází a najednou vám začíná být opravdu kosa. Začnou se vám klepat ruce a nejdou nandat kalhoty, vlastně ani pořádně sundat plavky. Mokrá slaná kůže situaci rozhodně nepřidává a fakt, že máte chodidla obalená v písku operaci kalhoty také neusnadňuje. K rukám se přidává zbytek těla, třesete se úplně celí a při tom celém převlékání si připadáte opravdu směšně. Chodidla jsou tak znecitlivělá, že o ně začínáte mít opravdu strach, ono to fakt bolí. Bolí i ruce, ale vám nezbývá nic jiného než na těch ztuhlých pahýlech dohopkat k nejbližší (kde je?!) loužičce mezi kameny, abyste si opláchli ten písek z nohou. Anebo si z batůžku vytáhnete kouzelnou láhev s horkou vodou a poléváte si nohy s ní. Ale pozor, jen se neopařit! Jak byste pak vysvětlovali opařené prsty po plavání v moři?! A pak rychle ponožky, vlastně ponožky ne, kalhoty, kde jsou, ale nejdřív ručník, kurňa, a teď ty ponožky, na jedné noze poskakujete a jste rádi, že je teprve půl osmé ráno a nemáte kolem sebe žádné diváky, protože ostatní plavci mají své vlastní kalhotovo-pískové starosti. A pak rychle další vrstvy a nakonec ten zasloužený čaj s whisky a citronem. Když se vám těma zmrzlýma rukama ovšem nejdřív podaří otevřít termosku. Ruce se chvějí tak, že se tím čajem při nalévání a pití obvykle polijete. Zvláštní, ani to není cítit. Víc čaje, víc tepla, teď už nejsme žádné hrdinky, poskakujeme, popobíháme, skáčeme žabáky, divoce se smějeme… nic nepomáhá.


A tak roztřeseně nasazujeme helmy na hlavu a vyrážíme domů a doufáme, že se cestou zpátky na kole aspoň trochu zahřejeme.


(Já nevím, jak vy, ale dneska budu pracovat s termoskou čaje zabalená v dece. Snad si toho nikdo při videohovoru nevšimne.)


Stala se z toho závislost. I přes všechny ty pocity a zkušenosti popsané výše, ten pocit je prostě k nezaplacení. A ač se tomu v nynější době říká 'módní záležitost', pořebujete notnou dávku kuráže, abyste s tou módou mohli jít!


Proto jsme se rozhodly šířit onu dávku závislosti a radost z plavání mezi ostatní. A tak ze dvou Češek jsou najednou čtyři a víme i o dalších v české komunitě.


Přemýšlíte, že byste to také zkusili? Na to vám dáme tuto odpověď:

Naše malá pláž na severu Edinburghu během covidového plaveckého šílenství přilákala spousta jedinců z různých koutů města, všech věků či pracovních odvětví. Je skvělé, jak tento koníček, ke kterému potřebujete (kromě těla a moře – ty máme k dispozici zdarma) jen plavky, ručník a ideálně flašku horké vody a čaje, propojuje lidi; na pláži je totiž jedno, kdo jste, kolik vám je, nebo jak dlouho se otužujete. Na pláži si všichni dodávají odvahy a kochají se nad těmi krásnými východy slunce.

Ranní ptáče i na pláž doskáče!






Tak krásný den všem – plavcům i neplavcům zdar!


Lenka & Jitka







Autorství a práva všech fotek v článku patří autorkám textu.

Kategorie článků

  • Facebook
  • Instagram

skotsko.co.uk © 2021 Server provozuje Czech School Scotland CIC